Švýcarsko – země alpských jezer, úžasných železničních tratí a míst jako je toto. Někdo tu na svém pozemku vytvořil úžasný stellplatz. Jsme uprostřed vysokých hor, kolem kravky s cinkajícími zvonci, nad námi jezero a nikde nikdo. Budím se do rána a říkám si co bude dál? Cestování do turistické destinace s autem plným dětí znám, ale co s tímhle? S cestou, kde není jasné a dané, kam se kdy jede. Jak to vlastně určit? Jak to hledat?
Má žena na mě nekompromisně tlačí, že přece musíme jet dál, že nemáme čas a musíme „někam“ dojet. Snažím se zastavit a říkám si, že bych klidně dokázal jen postavit židličku na břeh jezera a pozorovat tu scenérii kolem. To se s pochopením příliš nepotkává, ale nakonec navrhnu procházku kolem jezera, a protože má žena ráda chodí, projde to. Úprk někam dál autem je odložen. Bavíme se o tom, mluvíme a hledáme jak vlastně poznat, kdy je čas jet dál a kdy naopak čas pobýt právě tam, kde jsme.
Nakonec se mi podaří se zklidnit, přístát u sebe, po procházce kolem jezera se v něm i vykoupu a pak si oba sedneme a jen tak koukáme. A začnou se ve mně budit otázky, které se už nějaký den sbírají. Bude mě mít moje žen stále ráda? Bude mě pořád potřebovat?
Napadají mě věci, které řeším už dlouho – mívám možná ztřeštěné nápady, ona je má ráda a pomáhají jí zvládat vnitřní souboj se jejími švýcarskými hodinkami v hlavě. Ale každá silná stránka má zároveň i slabou. Budu pro ni zajímavý i pak, až se v tomhle posune a změní? Myslím že určitě ne – tedy pokud já se nezměním také. V někoho, kdo si ze Švýcarska naopak vezme kousek dochvilnosti, řešení věcí v pravý čas. A schopnost improvizace a cit pro využití okamžiku si nechá na lepší věci, než na řešení stále hořícíh problémů a utíkajícíh termínů.
Díky tomuto stellplatzu v horách mi došlo, jak toužím najít svoje místo – najít svůj plac, kde mi bude dobře, věci tam nebudou vlát, ale fungovat.
