Když jsme projížděli nekonečnou krajinou Španělska, viděli jsme kromě moře, oceánu, nekonečných foliovníků, pláží a hor ještě jednu věc – úžasné dlouhé železniční tratě, které protínaly krajinu jako šíp. Leckde to byly obrovské viadukty a táhlé oblouky, aby španělské rychlovaky AVE mohly uhánět krajinou až 350 km rychlostí. Vždycky když jsme kolem nějaké tratě projížděli, mohl jsem si ukroutit hlavu, ale za celou dobu jsem nespatřil ani jeden vlak. Horská železniční trať ve francouzských Pyrenejích tedy byla alespoň nějakou útěchou a myslel jsem si, že tím setkání s vlaky skončí.
Vyrazili jsme dál přes Francii a Markéta mi pročítala, kde co kolem nás bude – vesmírné středisko a fabrika Airbus v Toulouse, o kus dále u Clermontu sopečná oblast. Nicméně neměli jsme moc čas se zde zastavovat. Ten den nás čekalo více než 800 Km.
Pak jsme po zvládnuté páteční cestě dojeli až pod Dijon, tam přespali v pěkném kempu ve správě obce a pokračovali k Mulhouse a do Německa. A najednou mi Markéta čte, že Mulhouse je francouzským městem železnice. Jednak je tu nádraží s rychlovlaky TGV, ale i jedno z největších železničních muzeí na světě!
Od tohoto okamžiku se náš prožitek následujících událostí značně liší! 🙂 Ve mě se už nějaký čas melou myšlenky, že se blíží návrat domů a konec cesty. Pomalu se ladím na příjezd a co asi bude. Co se týče Francie a Německa, nemáme žádné velké ambice, ale zároveň to nechceme brát tak, že to jenom „nějak projedem“. Snažili jsme na cestě nikdy nepadnout do módu, že by cesta přestala být cílem. Nechtěli jsme „přežít“ cestu na Gibraltar a už tam být, ani „přežít“ cestu zpět, a už být zase doma. A tak jsem tak nějak bloudil v myšlenkách, jak to dostat do rovnováhy, aby to do poslední minuty stálo za to a zároveň se někde neseknout a pak nedohánet do noci potřebné stovky kilometrů.
Když jsme si tedy řekli, že se zastavíme v Mulhouse, přišla mi to jako dobrá volba. Na chvilku si orazím od dálniční sítě, a že tam mají vlaky je příjemným bonusem k tomu. Poměrně krátka přestávka – nic zásadního, jen tak nakouknout a jet dál. Muzeum je opravdu krásné – koukáme jen přes plot na pár vystavených skvostů, nahlédneme do vstupního vestibulu, venku se dokonce šikuje svatba zřejmě nějakého vlakového nadšence, který si našel pro svůj den zrovna tohle místo. Zdá se, že vše probíhá v příjemném poklidu a má žena je veselá a příjemná. Krom požadavku kafe nejeví známky, že by od tohoto místa něco očekávala, což mi jen potvrzuje, že to máme asi obdobně. Navrhuji zadat trasu na hlavní nádraží, které je vedle centra města, uvidíme co tam a pojedem dál. Jenže kdesi mezi muzeem a nádražím se atmosféra v autě jaksi změní v něco tak hustého, že by to ani Rákosníček neukrojil. Hledání místa na pakování před nádražím už je lehce explozivní a vstup do nádražní haly už čiší jasným odporem, ironií s odsekáváním.
Markéta si nakonec jde dát kávu do nádražní restaruarce, která podle mě má své krásné kouzlo, byť se netřpytí jako Fantova kavárna na pražském Hlavním nádraží a já sedím na nástupišti pod hodinami a koukám na vlaky TGV, kterých přijelo a odjelo za tu chvilku hned několik. Tablet mám v autě na parkovišti a tak nemůžu fotit, jdu tedy proto po chvíli za Markétou. Její jednoslovné odpovědi mě ujisťují, že mnohem bezpečnější bude, si pro tablet do auta dojít, nežli riskovat výpujčku jejího telefonu. Po pár nádražních fotkách se vracím do kavárny a Markéta je pryč. Volám ji, odpovídá mi že je na cestě do města, nevypadá to ovšem, že by mi chtěla svou polohu sdělit. Nakonec jsem přeci jen pár indicií dostal a potkáváme se u malého přístavu, který je hned před nádražím a vede kolem něj tramvajová kolej. Možnost dojet do centra Mulhouse autem, vlakem, nebo díky mnoha umělým kanálům lodí a přestoupit na nějaký zmiňovaný dopravní prostředek nebo na tramvaj, považuju za úžasné řešení. Nicméně kochání se tolika věcmi kolem je značně zastíněno přemýšlením, jak probíhající událost ustát a co se to vlastně děje. No a tak je město kolem spíše jen kulisou na pozadí probíhajícího konfliktu. Jdu chvíli s Markétou směr centrum, ale po asi 100 metrech jejího mlčení mi dochází, že žádné ambice na prohlídku města stejně nemám a v takového atmosféře se ani nezdá, že by to mělo smysl. Vracím se do auta a využívám čas na malý odpočinek na posteli před další jízdou. Za celou cestu jsme rozdělili jen 2x – jednou když jsem se šel z kempu u mestečka Deltebre podívat asi na půl hodiny do centra a pak na Gibraltaru, kde jsem šel pěšky pro auto po našem neúspěšném dobývání gibraltarské skály. Z důvodu nějakého konfliktu se však rozdělujeme poprvé.
Stejně jako moje žena ráda popisuje nejrůznější povahové rysy z mého repertoáru, které ji všelijakým způsobem iritují, rozčilují, ale také motivují a nutí se posunout dál, má i ona ve svém rukávu spoustu věcí, díky nimž má pro mě smysl s ní být. A ač se to zdá možná divné, tak její chování v této situaci je jedna z nich. Já mám totiž celý život problém, být s někým v konfliktu. Těžko se vyrovnávám s tím, když je na mě někdo naštvaný, nemluví se mnou nebo mě nemá rád. No a proto jsem si za život našel spoustu způsobů, jak s lidmi vycházet, vždy se domluvit a být pokud možno co nejvíce zadobře a ve shodě s kdekým. No jo – jenže takové zadobře a ve shodě často nekončí jinak, než že musím sejít ze své cesty, aby se třeba někomu neznelíbil a jaksi se přiohnout nebo alespoň navenek tvářit, že nemám problém. No a na tohle je moje žena mým skvělým učitelem. Vlastně se mi na ní líbí, že když má ráno hlad a přijde na benzinku, kde mají jen pár oschlých kusů pečiva, dokáže se bezeslova tvářit tak hustě, že obsluha pomalu zajíždí pod pult jak ve scénce z amerického venkova, kde do odlehlé benzinové stanice na dálnici vstoupí místní bouchač ve velmi špatné náladě 🙂 O to vtipnější je, že si této své stránky není příliš vědoma a vnímá samu sebe jako takové malé neškodné zvířátko. No prostě moje zpřísněná žena (psáno úmyslně uprostřed se S).
No a tak ležím v autě, čekám až se Markéta vrátí a najednou se otevřou dveře a schytám spršku obvinění, jestli takto jsem si představoval poslední větší zastávku naší cesty, závěr před odjezdem z Francie, a že sobecky myslím jen na sebe.
V takových chvílích jsem obzvláště rád, že oba investujeme už tolik tolik let mnoho úsilí do seminářů osobního rozvoje. Takováto situace není mezi lidmi nijak ojedinělá. A jak mám často možnost pozorovat, končí obvykle zákopovou válkou, kde on závěrem konstatuje, že ona je uplně …, ona konstatuje že on je uplně … A nakonec se to završí tím, že všechny ženský/chlapi „sou stejný“ a člověk si s jinou/jiným nepolepší. Nejsou stejný! A nikdy nebyly. A liší se hlavně v ochotě věci řešit.
No a tak se ve mě mele – co teď? Co říct? Je přece klidně možné, že jsem něco přehlédl, že jsem se někde skutečně zachoval nějak divně, no ale na druhou stranu hněv má ona a ne já. No a je jasné, že hněv není „na někoho“, neslouží k tomu někomu spílat a požadovat, aby se „ten“ či „to“ venku změnilo, jak já chci. Hněv je emoce toho daného člověka, impulz k jeho vlastnímu posunu, aby někde v sobě objevil a přetnul staré představy o světě, které ho někde brzdí. Neslouží k mlácení po hlavě kde koho kolem.
No a tak po několika neúspěšných pokusech sbírám odvahu zase o kus víc vyrůst a dospět a říct (i s rizikem, že se třeba mýlím), že si myslím, že tohle není na mé straně, a že už nic dál řikat nebudu. A ne z trucu, ale protože to nikam dál nevede.
Po pár desítkách kilometrů Německem plných mlčení se začenem opatrně bavit a přes původní osočení, že jsem zaslepen vlaky a Markétu úplně ignoruju se dostáváme k tomu, že tu opravdu „zaslepený vlaky“ někdo byl, ale ne já. Nebo lépe řečeno zaslepený péčí, staráním se o druhého a ignorováním vlastních potřeb, jak Markéta popsala ve svém článku.
Tohle je pro mě TO partnertví. Ta spolupráce mezi mužem a ženou, která neskončí bitvou o to, kdo má pravdu a kdo je blb. Kdy jeden má možnost jít do svých emocí a zapletenců (protože zazděním té emoce se nikam dál nedostane) a ten druhý to dokáže ustát. Oba hrají naplno a je to konfikt, kde se úhly pohledu poskládají. S vědomím, že emoce je informace pro mě o tom, že něco někde funguje jinak, než si myslím a je na mě se naučit tomu umění emoce a pocity rozklíčovat.
Tentokrát jsem v tomhle (i když kdo ví, co časem ještě vyleze) prsty zas až tolik neměl a bylo to Markétino téma k pochopení a změně. No ale brzy budu určitě zase já v situaci, kdy budu potřebovat ze sebe vydolovat nějaké své rozhořčení, hněv. Něco, kde mi kdesi z podvědomí taky vykoukne mylná představa o tom, jak svět funguje, nebo třeba nějaká moje pěkně umanutá část, které budu potřebovat dát pořádně na prdel. Hezký konflikt. A jedem vstříc Německu – zase o kus silnější a blíž sobě.
