Ne, ta fúrie v titulu není ta mašinka. Ta fúrie jsem já. Proč? To máte tak…
Poslední tři dny naší cesty jsme měli vyhražené na cestu domů. Možná by se to dalo stihnout rychleji, my ale jednak měli čas a chtěli si ještě užít kočovné večery a rána, a pak – řídí jen můj muž. Ani jeden z nás nechtěl, aby se vrátil z dovolené vyčerpanější, než na ni odjel.
Vyrazili jsme tedy z Pyrenejí s cílem dojet někam pod Dijon a tam přespat. To se nám podařilo, s posledními zbytky světla jsme našli maličký vesnický kempík u řeky Saôny a tam si za urputného žabího kvakání ugrilovali večeři a potěšili oči hvězdami.
Druhý den vyrážíme směr Německo. Ještě před tím si ale chceme udělat zastávku ve městě Mulhouse. Já totiž objevila a (bohužel) svému muži přečetla, že v tomto městě je unikátní veliké muzeum železnic. Nemáme sice dost času na opravdovou prohlídku, ale okouknout muzeum prostě musíme.
A tak v rámci pauzy mezi monotónními dálničními přejezdy zamíříme do Mulhouse. Muzeum je zajímavé zvenčí i ve vstupní hale a v mém muži se zrodí nápad, že si sem udělá pořádný výlet někdy jindy se svým vláčkůmilovným synkem a možná i stejně postiženým švagrem. Inu, proč ne. Pak se chystáme popojet do centra, kde se můj muž chce podívat na nádraží a třeba si tam někde i dáme kávu a něco sladkého.
Dojedeme tedy k nádraží. Má nálada, jakkoliv jsem plán následující hodiny schválila, začíná prudce klesat. Do nádražní budovy tedy už za svým nadšeným mužem vcházím pěkně naštvaná. Jeho vize dát si zde kávu se u mě neshledává s pražádným nadšením. Nádražní kavárna je prostě… nádražní kavárna. K Fantově kavárně má dost daleko. Muž si odběhne vyfotit peróny a já zůstávám u baru a jsem čím dál tím naštvanější. Rychle vypiju malou kávu a pak odejdu do centra. Uraženě. V něm jsem totiž čekala, že si tu kávu dáme. V nějaké roztomilé romantické malé francouzské kavárničce, kde mají všechny ty krásné francouzské dortíčky a koláčky a tímto zážitkem uzavřeme poslední výraznější zastávku naší cesty. Centrum Mulhouse je opravdu romantické a starobylé a přesně splňuje moje nevyřčené požadavky, o to naštvanější (ano, ještě bylo možné to stupňovat) se vracím k autu, kde už na mě čeká můj muž. A teď si představte, že on můj hněv vůbec nechápe! Absolutně nerozumí, proč do auta nastupuje taková fúrie. A ještě víc mě vytáčí tím, že mi stále opakuje, že jsem přece jeho plán na to, co budeme dělat v Mulhouse, schválila!
Umím se opravdu hodně naštvat. Dobré ale je, že díky dlouhodobé práci sama se sebou, se umím také čím dál rychleji odnaštvat. Líp a líp si dokážu uvědomit, jaká ztráta času a energie to setrvávání v hněvu a uraženosti je. Proto jsem po chvíli vztekání schopná svého muže zase opravdu slyšet a nepřejít jeho otázku, proč když jindy dokážu říct co chci, co potřebuju a případně jeho nápad odmítnout, tentokrát jsem to nedokázala a jen se víc a víc vztekala, že moje nevyřčené přání nebylo splněno.
Zajímavá otázka. Během půlhodiny další jízdy směr Německo ze sebe vydoluju, že on přece řídí velké úseky cesty a já ne, proto se o něj musím starat a podporovat ho… Až potud to dává smysl. Ovšem já svého muže podporuju tím, že coby nerovnocenný účastník zájezdu „ušlechtile“ popřu vlastní touhu a potřebu, a zcela upřednostním tu jeho. Takže po vláčkovém muzeu odsouhlasím ještě nádraží, i když se mi tam vůbec nechce. Pak za svou ušlechtilost ovšem očekávám odměnu ve formě splnění svého nevyřčeného přání. A když je jaksi čím dál jasnější, že nevyřčené přání nebude naplněno, začnu se vztekat a obviním svého muže z kdečeho.
Dokonalá pakárna, že? Prostě necítit se rovnocenným účastníkem zájezdu je drahé. A podporovat někoho „ušlechtilým“ obětováním se rovněž. Budí to totiž fúrii, která ani jedno z toho nesnáší. Alespoň tedy v mém případě.
Když jsme takto s mým mužem za jízdy poskládali náš konflikt, nastal klid. Hromádka vzteky posmrkaných kapesníků už se dál nezvyšovala. „Není tohle nakonec nejlepší prožití poslední výraznější zastávky naší cesty?“ zeptal se mě s opatrným úsměvem můj muž. „A navíc proč vlastně poslední? V tomhle dávání věcí dohromady budeme pořád pokračovat, ne?“ Vděčně souhlasím. Jsem ráda, že před mým hněvem necouvá, ani se ho nesnaží nijak konejšit a nikdy nevzdává snahu se v našich emočních chuchvalcích vyznat.
A pak pokračujeme v jízdě domů. Která bude doufám pořád pořád pokračovat.
(I když tedy – to jak jsme si pak před spaním spolu zatančili vedle auta na stellplatzu pod Norimberkem bylo možná ještě o trochu lepší.)
