Říkal jsem si, co tu ještě za kopcem od Andorry zažijeme, ale to jsem ještě netušil, že se nám tu přihodí za tak krátký čas toliko věcí. Vyrazili jsme si vlakem do Ax-les-Thermes s tím, že se pak vrátíme vlakmo o jednu stanici zpět a půjdem asi 10 km pěšky. Už jak jsme vystoupili z vlaku v lázeňském městečku, tak mě překvapilo, jak moc jsem se tam cítil „jako doma“. Ani nevím proč, místo nebylo nijak zvlášť vyjímečné, ale mně se tam prostě moc líbilo.
Jak jsme tak procházeli městem, tak se můj dobrý pocit nadále zvyšoval. Pak jsme narazili i na sportovní obchůdek, kde měli vše od letních bot do hor až po lyže. Takový celoroční sortiment na Pyreneje. Nic jsem vědomě nesháněl, ale šel se tam podívat a nakonec odešel s krásnými novými slunečními brýlemi, se kterými byly výhledy na okolní kopce ještě hezčí. No a hlavně se brejličky hodily na zbytek cesty do auta, když ty předchozí padly za oběť u majáku.
Markéta moc hezky popsala náš zážitek z trhů, které nám opravdu zmizely tak rychle, že si je nestihla ani vyfotit 🙂 Mě tahle událost zase připomněla onen zážitek od majáku a časové křižovatky. Že prostě někdy není moře času. Nebo alespoň ne tolik, kolik by si člověk přál, či kolik si myslel, že „by měl mít“. Když se před námi na lázeňském náměstíčku rozprostřel trh a stačilo si jen vybrat, co bychom chtěli, zasedli jsme, že se poradíme, zvážíme co s vlakem, kdy zpět, zda zůstat atd. No ale tím jsme přišli právě o ten potřebný čas. Jako v pohádce – jak se kouzelná babička objevila, tak byla zase fuč. V takovou chvíli je prostě třeba jednat – na dlouhé vymýšlení není čas. Na to je hlava moc pomalá a hodí se hlas srdce, aby zbytek pohádky/života, nebyl už jen o tom kouzelnou babičku znovu hledat. A často je lepší udělat alespoň něco, než-li nic. Později člověk lituje spíše toho co neudělal, ne toho, do čeho šel naplno, ale třeba se to jen nepovedlo. Dobrá zkušenost – tentokráte naštěstí zatím levná.
Když jsme se tedy poučení událostí vraceli vlakem zpět, zvažovali jsme, zda vzhledem ke zdržení ve městečku opravdu vystoupíme o stanici dříve, nebo dojedem až zpět k autu do kempu a jen si tak zarelaxujem. Navigace ukazovala necelých 10 km pěšky a čas 03:10, což nám přišlo nějak hodně, vzhledem k tomu, že převýšení se nám nezdálo velké. Tak jsme dumali, co dělat, než vlak zastaví, nechtějíce dopadnout jak na trhu. Vystupit? Nebudem moc utahaný? Nebo nebudem litovat, že jsme nešli? Mě se moc nechtělo, volil bych spíš kemp, Markéta by zase naopak šla. Zadal jsem do navigace trasu ještě jednou a najednou to psalo jen necelé 2,5 hodiny. Jéé – tak to není tak blbý, tak asi to předtím navigace počítala jinudy. Vlak brzdí a tak se rychle rozhodneme, že půjdeme. No, až pak jsem ale zjistil, že jsem zadal opačný směr – což bylo z kopce dolů. Nějak mi po třech týdnech zadávání tras v autě nedošlo, že ale pešky to počítá s převýšením a člověk, na rozdíl od auta, jde nahoru jinak dlouho, než dolu 🙂
Nakonec jsme to zvládli celkem dobře i přesto, že to do kopce docela bylo. Já bych asi sice býval dokázal spíš lelkovat v kempu a sbírat síly na dalších více jak 1 700 km, nicméně Markéta byla nadšena z chození po horách, já jsem si to také užil a ničeho nelitoval. V rychlosti domlouvání mezi námi stále značné rezervy, ale nakonec dobrý.
Již tedy duševně zcela rozloučeni se Španělskem, dostatečně naladěni na Francii, vyrážíme dál směr Toulouse a do vnitrozemí k Dijonu.
