Můj muž miluje mašinky. Jeho láska k vlakům je tak silná, že našeho posledního odpočinkového dne před odjezdem domů na jeho poměry velmi brzy ráno vstal. A vzbudil on mě. Což je unikátní, až neuvěřitelné. A učinil to proto, že jsme si naplánovali pyrenejský výlet vlakem a pěšky. Z vesničky L´Hospitalet-pres-l´Ándorre nacházející se ve výšce cca 1400 metrů nad mořem totiž jezdí vlak a to hned dvěma směry, v obou jsou navíc pořádné tunely, jeden dokonce do smyčky, což je něco, čemu srdce milovníka vlaků nemůže odolat. Já si zase na recepci našeho kempu všimla mapky-letáku, který avizoval, že se po okolí chodí jakási malá pyrenejská forma camina (pěší pouti). Tedy jsme se rozhodli zkombinovat výlet vlakem s kousem pěší túry. I já jsem se proto na výlet těšila, i když asi ne tak, jako můj muž na tunely. (Tu míru vášně zatím stále obtížně chápu.)
První část výletu – jízda vlakem byla pěkná a probíhala hladce. Mlha po ránu zmizela a slunce začínalo pěkně pálit. Tunely byly, vyhlídky do kraje také. Po projíždce jedním i druhým směrem jsme se nakonec dostali do lázeňského městečka Ax-les-Thermes. Nejdříve jsme se vypravili k místní lanovce, u ní jsme si ale všimli vedlejšího náměstí a na něm probíhajícího trhu. ACH! Francouzský maloměstský trh! Není větší krásy. Trhovci s klobásami a šunkami vedle obchodnic s medem, zeleninou a ovocem… Polodrahokamy, nože, šperky na vysoké úrovni i cetky… Ochutnávka nejrůznějších vydatně oplesnivělých sýrů, sladkosti a turecké medy, paella a grilovaná kuřata, bio kosmetika, krajkové bílé lidové halenky i etno hadříky z Číny… Mezitím děti, psi, v kavárnách posedávající Francouzi pijící kávu, malá piva, perriér a podivný zelený likér.
Procházejíc trhem jsme znejistěli. Vlak zpět do stanice, z níž jsme chtěli jít pěšky ke kempu, nám totiž měl jet celkem brzy. Co teď? Na lanovku rezignujeme, to už je nám jasné. Stejně by nás nevyvezla výš, než jsme vyjeli den před tím autem. Máme ale trh jen rychle prosvištět a pospíchat na vlak? Nebo máme zůstat a užít si trhu a poobědvat něco z těch dobrot? Mě strašně lákala paella, na kterou jsem za celou dobu naší cesty neměla štěstí a nepotkala ji v tu pravou chvíli. Mého muže zas okouzlila vařená šunka a chleba z místní boulangerie. Sedli jsme si na chvilku do kavárny a horečně zvažovali. Tak asi jo, zůstaneme a pojedem až dalším vlakem. Sice budemem mít méně času na pěší túru, ale nevadí. Ale nejdřív obejdeme městečko a pak se teprve vrátíme na náměstíčko pojíst. Prošli jsme se tedy uličkami města. Vlak mezitím odjel. Když jsem se vrátili na náměstí, nestačili jsme se divit. Trh nám doslova tál před očima. Chlapík s paellou už balil stánek a na prodej měl jen poslední kousky grilovaného kuřete. Polovina stolků se zbožím už byla taky ve fázi balení a nakládání do kdesevzali tusevzali dodávek. Šunka už byla vyprodaná.
Cože, cože, cože? Chtělo se mi plakat. Nebude paellička, nebude šunčička? Nebudou dárečky pro blízké? Jakto? Na vysvětlenou – nebylo pravé poledne, nebyla žádná přesná celá hodina, v níž bych čekala, že trh skončí. Byla ale nejspíš nějaká taková nepsaná pravá chvíle, kdy se místní trhovci rozhodli – šmytec, končíme. Na poslední chvíli, těsně před zavřením pekárny a odjezdem posledních trhovců jsme si s mužem koupili kus báječně páchnoucího sýra, masité rajče, fíkovou bagetu a vodu. A pak už jsme jen seděli na rantlu fontány uprostřed prázdného náměstí a pomalu osaměle žvýkali, neboť do odjezdu dalšího vlaku nám zbývaly krásné dvě hodiny.
Co to sakra bylo? Přestože jídlo bylo dobré, polykala jsem s ním i lítost a vztek. Můj muž začal zkoušet pojmenovat jako první, jak se nám to stalo. Prostě jsme příliš času prováhali. Mysleli jsme si, že tahle příležitost, tenhle báječný trh, tu pro nás bude otevřený tak dlouho, jak si přejeme. Jenže tak to v životě nechodí. Navíc jsme ani jeden nebyli ochotni se rozhodnout a vzít na sebe to břemeno člověka, co řekne – necháme si ujet vlak. Anebo – jdeme na vlak, městečko si holt neužijeme. A ten trh nám dal úplně pohádkovou lekci, a doslova před očima nám zmizel.
No, možná byste řekli, že se nakonec zas tak moc nestalo. O hladu jsem nezůstali, prolezli pak ještě znova půvabné městečko a ještě si stihli vymáchat nohy v termálních pramenech. I tu pěší túru jsme do večera krásně zvládli. Jenže ta lítost nad zmizelým trhem ve mě nějakým způsobem zůstala zapsaná. Což je moc dobře. Protože si ji hodlám pamatovat. Nepochybně mě totiž v životě ještě potká spoustu jiných situací, které budou vyžadovat rychlé rozhodnutí, ale pokud si jich nevšimnu a prováhám je a budu se bát být tím, kdo je rozhodne, zmizí mi přesně tak jako tenhle pestrobrevný francouzský trh. A to já nechci.
(Fotka je z následné pěší cesty do kempu, trh jsem si nestihla vyfotit!)
