Ne, tohle nemá být cestovní blog. Přesto to ale po nějaký čas tak trochu cestovní blog bude.
Jak to? Rok po svatbě totiž vyjíždíme na naši svatební cestu. I když vlastně svatební ne. Seznamovací. Nebo spíš sebepoznávací. Sebe-studijní. Sebe-testovací.
To bylo tak. Po svatbě jsem měli volných jen pár dní a strávili je ježděním po východních Čechách. Spali jsme ve autě v kempech a moc se nám to líbilo. Jako opravdu hodně hodně. O pár týdnů později jsme s našimi (mými i mužovými) dětmi jeli na týden k moři do Chorvatska. Někde cestou na benzínce nebo možná někde u Istrijského moře jsem se svého novomanžela zeptala, jestli má nějaký cestovní sen? Jestli je nějaké místo na světě, které ho fascinuje a které když v tomhle životě nenavštíví, bude jednou hořce litovat. Mé otázky nebyly ovšem nezištné…
Já sama jsem před čtyřmi lety šla z Porta do Santiaga de Compostela a od té doby jsem putováním uštknutá. Když jsem se rok po pouti otřepávala z bolavého rozvodu, dokonce jsem se utěšovala představou, že rozhodně brzy potkám zajímavého muže, vydám se s ním znovu na pouť a někde po cestě ve Španělsku se třeba i znovu vdám. A svatební šaty budu mít od značky Decathlon! (Že by se mi velké kusy této mé představy mohly docela rychle naplnit jsem v té době ovšem vůbec netušila…)
Proto, když můj novomanžel vyslovil slovo Gibraltar, byla má radost opravdu veliká. (Co ho na tom místě vábí napíše sám. Že jo, Ráďo?) Nicméně ještě několik měsíců jsme o možné cestě tímto směrem mluvili jako o snu zajímavém, ale časově neurčitém. Měli jsme totiž až po uši práce s naším vzájemným sžíváním se. Soužití s novým partnerem v novém bydlišti, s „novými“, vyvdanými/vyženěnými dětmi bylo vydatné, náročné, nadějeplné i třeskůplné. Rozhodně to nebyla a není procházka růžovou zahradou. Spíš procházka džunglí. Znáte to z filmů, ne? Ideálně si představte animovaný… Omamně vonící orchideje se nečekaně mění v masožravé rostliny… Všude létají překrásní motýli… všude jsou umně skryté pradávné pasti. Které si člověk nachystal sám… Provaz, kterým vás svázali domorodci je vlastně had. Ovšem jedovatý. Protijed si musíte vyrobit z vlastních slz prolitých ve vzteku a tak dále. No prostě první manželský rok ve vztahu značně nesourodého páru intelektuální Robinsonky z Prahy a temperamentního Pátka z Týnce nad Labem.
Pak ale, jak spěl rok 2022 do své temné a chladné finální fáze, si myšlenka na letní auto-pouť na Gibraltar prorazila cestu z neurčitosti a stala se snem konkrétním. Došlo mi, že jeho realizace jaksi nesnese odklad. Soudě dle jemných pohybů tohoto ještě nenarozeného snu uvnitř mě ho bude třeba přivést na svět zhruba rok po svatbě. Prostě Gibraltare, těš se, v červenci 2023 se setkáme a pohlédneme z očí do očí!
Co všechno to rozhodnutí spustí a čím bude třeba projít, jsem ovšem neměla ani tušení…
