Tak jsme vyjeli. Po mnoha měsících příprav a hledání skutečně sedíme v autě před naším domem, s plnou nádrží, se poustou vyrobených a nakoupených věcí na cestu a se stavem počítadel na nulových hodnotách.
Gibraltar – slovo z učebnic na základní škole ve mně už tehdy probouzelo zvědavost a jakési tajuplné otázky. Nebyl to snad ani můj cestovatelský sen, ale spíš vnitřní touha někam se vypravit – asi zrcadlo, že někde ve mně tepe můj vnitřní svět, v němž musí existovat cosi neznámého a kam se dá jít. Vedle téhle touhy ve mně ale také rostl strach se tímhle směrem podívat. Dávní mořeplavci asi mívali podobné obavy, že tam někde možná svět končí a moře tam padá do nekonečné díry… No anebo možná nekončí a otevírá se tam nový, zcela neznámý svět.
Nikdy by mě nenapadlo, že třicet let od hodin zeměpisu a zmínkách o Gibraltaru budu dnes zde a všechny tyto myšlenky se zhmotní ve zcela reálnou cestu, která je ovšem vyústěním cesty mnohem hlubší. Na níž člověk kolem čtyřicítky začne zjišťovat, že může jít ještě někám dál, než jen k tomu, co je každému běžně známé. Že postavit dům, zasadit strom, zplodit děti jen jen první část cesty, po níž je třeba se vydat na další etapu – na cestu k sobě.
No a tak tu sedím vybaven nejen spostou věcí, ale i partnerku na takovou cestu – svou ženou. A také se spoustou blízkých lidí v zádech, kteří nás na této cestě podporují. Vyjíždím z každodeního shonu – do dní umožňujících zaměřit se na sebe, na to, co cítím, co se ve mně skutečně děje a s otázkou, jestli já jsem ten pravý – jestli ze sebe tvořím takového člověka, takového partnera, kterého bych sám rád potkal.
