Tak jsme dosáhli moře – pár metrů za krásným malinkým kempem ve městečku Frontignan, nedaleko Montpellier. Ve mě se však ještě stále melou myšlenky z předchozího místa, z Gordes, ležícího uprostřed levandulových polí oblasti Provence.
Napadlo mě totiž – ještě ve stále doznívajícíh pocitech ze Švýcarska – jak já to hospodařím se svým časem na cestě, v jakou chvíli jaké věci dělám a co mě to stojí. A podpořil mě tímto směrem i můj přítel Pavel, kterému jsem se měl dle domluvy už dávno ozvat a stále jsem to odkládal. Když jsem mu pak z cesty konečně napsal, bylo z jeho reakce znát, že na mou zprávu čekal už dávno a mrzí ho to. Totiž v takovémto cestování a rychle se měnící krajině kolem je velmi zostřeně vidět mé fungování v běžném životě. Doma pro mě důsledky nejsou tak rychle a nápadně vidět, ale v reálu co chvíli odsunu nějakou věc na později, protože nestíhám a mám toho tzv. “moc”. No ale jak to “moc” vzniká?
Přijde mi, že to jsou často i jen drobnosti, které ale neudělám v pravý čas. Nebo možná i dost nevyhodnotím co je a co není pro mě a vyústí to v jakousi obecnou zahlcenost, kdy pak už jen vlaju za denními “povinnostmi”, které jsem si na sebe sám ušil. Tady na cestě je krásně vidět, že když neudělám, co je třeba v tom daném místě, třeba nanapíšu včas článek sem na blog, nezavolám v pravý čas tomu, komu bylo třeba, neurovnám si v sobě myšlenky a jedu hned dál, tak se mi můj batoh plní a plní a často pak už jen životem jdu a funím pod jeho tíhou. V daném okamžiku se mi stále honí myšlenky na věci předchozí, teď a tady nejsem a tím si tvořím další cestovní dluh v sobě. A co hůř – hrozí, že takhle prožiju celý život.
Když jsme sem jeli, nečekaně jsme narazili na městečko Arles, v němž žil Vincent van Gogh. Koupil jsem si nedávno tričko s jeho obrazem Hvězdná noc, aniž by to byl snad nějaký záměr a aniž bych tušil že žil někde na cestě, kudy pojedeme. Přišlo mi, že je to zajímavá synchronicita a tak jsme si cestou o něm něco přečetli. Zujalo mě, že rád používal kontrastní barvy, aby více vynikly – podobně, jako je kontrast ve vztahu muž-žena. Když si totiž vzpomenu na přípravu na naši cestu na Gibraltar, tak tam jsme byli s mou ženou tak kontrastní, že více už to asi ani nelze. Ona na podzim 2022 plašila, že máme málo času na přípravy, a už se pomalu děsila, co strašného se nám cestou může stát – od vykradení auta, až po představy, že naše řádně nehomologovaná vestavba nám propíchá při případné nehodě naše těla… Nebýt jejího tlaku, já bych se patrně začal nějak více na cestu chystat někdy začátkem června a jet někam tísíce kilometrů by mě vyvádělo z komfortní zóny asi jako cesta do okresního města na nákup.
Je asi patrné, že oba postoje jsou jaksi mimo rovnováhu. Namísto toho jsme to dali dohromady. Někdy na podzim jsme tedy začali řešit, že když taková cesta, bylo by dobré neodkládat prodej předchozího 5 let starého auta až na letošek, plus že by také bylo třeba, abych našel do mé IT firmy další zaměstnance, abych mohl v klidu opravdu odjet, dát dohromady blog atd. atd.
Vidím na tom tu rozdílnost, jak každý člověk disponuje jinou sadou hracích karet pro život a každá silná karta je ale zároveň slabou. Možná dokážu improvizovat, řešit věci v krizi a zachovat si chladnou hlavu, ale nese to s sebou zase to, že dost věcí ve svém životě neřeším a odkládám, pokud v onom krizovém stavu nejsou.
Každopádně to ale vidím ještě na docela dlouhou partičku s mojí ženou, kdy si ještě pár karet potřebujeme vyměnit. Protože jestli je přede mnou ta část života, kdy potřebuji najít tu opravdu svou životní cestu, ten svůj sen, tak to nejspíš nikdy nenajdu zahlcen “povinnostmi”.
