Můj muž mě dokáže skoro vždycky rozesmát. Někdy dokonce i v záchvatu Krišotovského vzteku. Občas ale ne. Taková situace nastala právě tady, v deltě řeky Ebro, v kempu uprostřed eukalyptového háje.
Zpovzdálí to všechno vypadá idylycky. Přesunuli jsme se z francouzského jihu od studeného moře ve Lvím zálivu do Španělska. Moře je tu teplé, krajina nesmírně zajímavá. Plochá, horká, členěná rýžovými políčky, přítokovými kanály Ebra a mokřady v nichž lze tu a tam vidět plameňáka, oplývající dlouhatánskými plážemi ozdobenými bílými chocholy vln. Krása, že?
Až na to, že je vše prosyceno bzukotem komárů. Jsou všude. Pěkné kempové sanitární zařízení jich je plné, večer svítící lampy jsou jimi obalené. Téměř vykoupaná v repelentu se večer choulím se ve svetříku, ačkoli je tu velmi teplo. (Teplota a vlhkost vzduchu mi tu připomíná dávnější letní pobyt na Yucatánu…) Jak tady přežiju noc?!
Nakonec spíme hermeticky uzavřeni v autě, potem přilepeni k polštářům. Po probuzení mám jedinou myšlenku. Chci pryč. Chci domů. Nebo třeba do Německa! Tam bylo tak krásně!
Nevydržím a oteřu na chvíli dveře auta. Odpovědí je mi slabý zavan teplevlhkého vzduchu a přívalová vlna bzukotu. Volám mamince! Můj muž se následně snaží vtipkovat. A ano, to je ta chvíle, kdy se mu nepodaří mě rozesmát! Rychle pak balíme věci, chvatně snídáme a odjíždíme. Vezeme si sice auto plné komárů, ale čert je vem, hlavně pryč odsud! Když mě klimatizace trošku ochladí, nejistě se zeptám svého muže, jestli mě má pořád rád? Odpoví po pravdě, že zrovna ne. Ale že na mě tiše vzpomíná…
Pak přece jen ještě zajedme k moři. A vlezeme do něj. Voda ochladí mé štípance, vlny mě trochu profackují a propláchnou dutiny. Je mi líp. Jsem to zase já. Už na mě muž nemusí vzpomínat, jsem zpátky!
Proč to celé vyprávím? Protože zvenku často věci vypadají tak hezky… Pokud nevidíme a neslyšíme ty moskyty. Ale oni tam jsou. Moskyti různého druhu. Moskyti venku. Nebo uvnitř hlavy. Ti moji vnitřní mi tady občas bzučí, že se mi stýská po mých dětech, po domácí posteli, že nesnáším horko a vadí mi klimatizace, hodiny v autě mě unavují a tohle je drahé a tamto nudné…
Ale pak se nechám obejmout zvířetem mořem. Nebo můj muž zavtipkuje. Anebo si třeba v Luberonu v kempu všimne plakátku, který avizuje koncert lokálních muzikantů poblíž a já pak strávím kouzelný soumrak pobrukujíc s partou francouzských vesničanů Cohenovo Hallelujah. A pak dokážu moskyty odkázat do patřičných mezí! Nojo, k vlhké krajině prostě patří, jako k dlouhému cestování různé druhy únavy. Cestu mi můžou sice tahle miniaturní stvořeníčka s krátkým životem na chvíli otrávit, ale zkazit si ji nenechám.
