Jsem skandinávský typ. Jsem nejsvětlejší fototyp, mazat se musím padesátkou a ze svých zahraničních pobytů jsem se nejvíc doma cítila v jižním Švédsku. Takže když jsem se probrala ráno v hippies kempu pod Alicante, byla jsem sice ráda, že mi nebzučí kolem uší komáři, jenže nastala pohroma druhá, mnohem hůře řešitelná.
Vedro. Vlhké horko, přerušené jen na cca dvě hodiny na ránem horkem nepatrně menším. Vzbudila jsem svého muže bručením. Že umím hustě bručet, zvolna začínám chápat až díky tomu, že mi můj muž občas sdělí těžkouvěřitelnou informaci, že se mě bojí. No tak teda asi jó, bručím. Vevnitř ale mnohem spíš brečím. Chystáme se totiž jet ještě víc na jih a dalších pár dní tam pobývat. Jasně, vypravila jsem se na Gibraltar, ten je na jihu, tak co jsem čekala! Jenže znáte to, v pražském obývacím pokoji v zimě jsem si to, co je teď kolem mě, tak úplně představit nedokázala.
Co ale s tím? Můj muž mi vysvětluje, že mám to teplo PŘIJMOUT! To se mu to říká. Miluje horka, nemaže se ničím a odjakživa vypadá, jako by se narodil v malé porodnici na nejjižnějších z řeckých ostrovů. Zároveň cítím, že má do nějaké míry pravdu. Pokud se s tím horkem budu prát a snažit se to jenom “nějak” přežít, probojuju a jenom “přežiju” velký kus naší vysněné cesty. Jak to mám ale přijmout?
No nic. Opouštíme kemp a jedem se koupat a setkat s mužovým známým z práce. Asi poprvé se dostaneme do jedné z místních extrémně turistických oblastí. Horkou krajinu posetou sady a skleníky vystřídá spousta nové zástavby, dlouhatánská pláž plná slunečníků v několika řadách a dovádějící lidé z celé Evropy. Moře tu působí jako hustá knedlíčková (nebo spíš lidská?) polévka. Ale je to moře! A na vedro je to lék.Tedy jdu plavat. A pak to nastane.
Totiž – já nosím docela silné brýle. Do vody si je samozřejmě neberu. Takže když jsem se mírně osvěžená rozhodla vynořit z polévky, opustit ostatní knedlíčky a vrátit se na deku ke svému muži, ztratila jsem se. Absolutně jsem netušila, kde ho najít. Který z těch desítek mírně rozmazaných barevných dek poblíž mírně rozmazaného slunečníku to je?! Který z těch stovek mírně rozmazaných snědých můžů je ten můj? Okamžik paniky. Deset minut pobíhání po břehu a žhavém písku. Pak mi došlo, že opodál naší deky byla přece partička mladíků, pouštějících si hlasitě jakousi pop-duc-duc hudbu. Hluchá naštěstí nejsem… A tak jsem podle zvukové navigace nakonec naši deku a svého muže našla.
A začalo mi docházet, že bych ho ale vážně nechtěla ztratit úplně. A že bych nechtěla ztratit sebe v boji s horkem a podmínkami, které se mi zrovna nelíbí…
Po turistické koupačce jsme vyjeli zdolat další etapu naší cesty. Vzdálili jsme se na chvíli moři, dostali se k horám. Andalusie… Poblíž města s příznačným jménem Lorca jsme u cesty v malé vesničce zastavili a dali si v prťavé prázdné ušmudlané kavárničce svačinu. Za korálkovým závěsem nás tam obsloužila stařenka s níž jsme se domluvili rukama a úsměvem. Výhled do hor tu byl úchvatný. Horko suché. Španělsko krásné… Možná to vedro po kouskách přijmu. Pomalu… Dneska… Anebo možná zítra. Postupně. Maňana… Díky místům jako je toto…
(Původně jsem k tomuto textu chtěla dát do záhlaví fotku z přeplněné pláže. A rozmazat ji. Ale nakonec jsem se rozhodla pro fotku vyfocenou z terásky ušmudlané venkovské kavárničky.)
