Ráno jsme zahájili evakuaci z komářího kempu u Deltebre a vyrážíme dál směr Alicante a jižněji. Nejprve však zastavujeme ve Vinaròs – je tu mekáč, najíme se, Markéta píše článek na blog a já konečně udělal těch několik věcí (převážně do práce), co mi stále někde na pozadí braly pozornost.
Někde v okolí letiště ve Valencii (na naplánované přes 400 km dlouhé cestě do San Pedro del Pinatar jižně od Alicante) sjíždíme z dálnice a jsem konečně tady – doběhl jsem sám sebe. Markéta jde nakoupit do Lidlu a já sedím v polopodzemní garáži na schůdku auta s kytarou a konečně mám myšlenky u sebe. Možná nastal ten známý efekt po týdnu volna. Říká se totiž, že by měl člověk mít dovolenou alespoň 14 dní, protože první týden se stejně ještě neoprostí od myšlenek každodenního běžného života. Jenže já dovolenou delší jak týden za těch více jak 20 let, co chodím do práce, asi ještě neměl.
Cestou dál na jih, více ve vnitrozemí, projíždíme úžasnou, mírně hornatou krajinu, se spoustou ovocných stromů. Zadající slunce nad kopci získává takovou barvu, jakou mají ty nejzralejší pomeranče. Je tu nádherně, zastavíme na kopečku mezi sady, rozložíme stolek a židle a dáme si večeři. Doba, kdy jsme byli ve Švýcarsku, mi přijde jako dávná minulost.
V San Pedro del Pinatar jsem se chtěl potkat s Pavolem. Známe se z práce, koupil si tu byt a je to jediná známá tvář, kterou na cestě asi potkám. Těším se na to setkání, ale je jedenáct večer a my dojeli jen sem – do kempu La Fabrica, nacházejícím se 40 km pod Alicante.
Nikdy jsem nebyl na podobném místě – hned po průjezdu branou nás vítá majitel, kdekdo tu má dredy, a až na záchodky se nese chvílemi psychedelická hudba a lehký závan marihuany. Spousta dětí spokojeně řádí v dětském koutku a mezitím nám majitel ukazuje velikou halu plnou workshopových dílen, samoobslužný bar, kde lidi platí házením peněz do skleničky, a stále roztopený gril. Informuje nás, že krom neděle sem jezdí denně pekař a že zde také mají výměnné obchody, kde každý může zpeněžit, co má. Je tu i „obchod“ s oblečením, kde si každý může vzít co chce. Taková „art living“ oáza na kraji obrovské aglomerace budící dojem až jihoamerických megaměst.
Zaparkujeme auto vedle krásného stařičkého kempru Frankia a po zjištění, že bazén jede 24/7 jdeme do vody. Plaveme tu sami, jen my dva a snažíme se trochu vypořádat s noční teplotou 27° a přímořskou vlhkostí.
Jsem zvědav, jako kdo se zítra vzbudíme. A těším se. Nejen na Gibraltar, ale i na další putování. Cestou jsme totiž zjistili, že se nám nechce vracet stejnou trasou, ale že se vrátíme přes severní Španělsko. A to znamená, že uvidím a okusím prvně oceán.
