Koukám z balkonu hotelového pokoje na přístav – fascinuje mě ten pohled. Zdá se, jako by se nic nedělo – obrovské zámořské lodě na pohled jen tak stojí, občas se mezi nimi trochu hýbají menší, tu a tam něco malého propluje. Takový poklidný téměr nehybný stav v gibraltarském zálivu. Avšak jen zdánlivě – stačí na chvíli odejít a vše je jinak. Co tam bylo, není a naopak. Vždy ráno už se těším, jaký ten přístav asi bude, co se za noc událo.
Na Gibraltar se už autem nejezdí přes přistávací plochu místního letiště, ale pěšky nebo na kole stále ano. U vstupu je monument, snažící se zachytit historii Gibraltaru od neandrtálce (jeho lebka tu byla vůbec poprvé nalezena), přes různé války, obléhání až po součanost a dole je nápis: Gibraltar – kolébka historie. Docela mě překvapila jedna z teorií o vzniku Středozemního moře, kdy prý díky zemětřesení ustoupil africký kontinent a přes nově vzniklou gibraltarskou úžinu se do středozemí začala valit neuvěřitelná masa vody, která během pouhých 2 let zaplavila celé, do té doby suché, území a vzniklo tak Středozemní moře, přičemž jehož hladin dle zkoumání usazenin stoupala až o 10 metrů denně.
Tak malé místo s tak velkou koncetrací všeho možného. A neděje se tu zdánlivě nic, ale zároveň všechno. Lodě připlouvající z oceánu často ani nejedou do přístavu, ale jen v zálivu přeloží náklad do menších, které plují do středozemí. Stále sem někdo přijíždí a odjíždí, státní hranice je jedno velké mraveniště lidí proudících oběma směry.
Jsme v půlce naší cesty a přemítám si v sobě, co dál. Nejen na této cestě, ale na celé mojí cestě. Na obzoru dálky neznáma, pohostinnost Gibraltaru je moc příjemná, ale cítím, jak se nám tu čas krátí, začíná mě pálit zem pod nohama a chybí mi být už zase na cestě. Vidím tu potřebu nezabředávat do stereotypu a stejnosti v přístupu k sobě. Potřebuji každé ráno zjišťovat, kde jsem, co nového se ve mně za noc událo a změnilo, co neznámého z okolního světa ke mně připlulo, co si potřebuji vzít a co poslat dál, jak pokračovat novým dnem. Základní výbava na cestu dál.
A pak je tu ještě jedna situace – při příjezdu na hotel si naskenovali naše pasy a platební kartu, vše se zdálo v pořádku a tak jsme po ubytování vyrazili do hotelového baru. Po chvíli nás ale číšník upozornil na nějaký problém v systému. A pak přiběhla recepční s informací, že sken s našimi údaji se jim ztratil a potřebují ho provést znovu. Zajdu tedy na recepci, vše proběhne, recepční se omlouvá, vracím se na pokoj, ale po chvíli telefonát, že mají problém s platební kartou. Když se tedy cestou na průzkum poloostrova na recepci zastavíme, ukáže se, že v systému je má platební karta nečitelná, protože je bílá a čísla nejsou skoro vidět. Jistěže má ta údálost jednoduché logické vysvětlení, ale ta naše nečitelnost mi přijde zajímavá. Jsme čitelní? A dostatečně? Jdeme cestou životem tak, abychom dávali jasně najevo, kam jdeme a co chcem? Pro mě do druhé půlky života další důležitá položka do výbavy.
Představuju si tu další životní etapu podobně, jako když v pohádce vyrazí hlavní hrdina na cestu pro svou princeznu. Aby vůbec mohl dojít a dostát svému snu, musí být jasné, kam jde, a ne že se bude jen nějak zmateně motat kolem domácí chalupy. Mám sen, že poznám, co ještě dalšího ve mně je a chci to objevovat a vyjádřit, chceme s Markétou vytvořit ještě něco nového pro sebe, kde spolu můžem tvořit, růst a nedílnou součástí toho je i tato cesta, tento blog a to, že spolu chceme učit semináře. A to musím žít, být čitelný a nečekat, že mi má „princenzna“ zazvoní u domovských dveří.
Když jsme cestou sem zvažovali, kam budeme pokračovat po dosažení Gibraltaru, tak nám bylo celkem brzy jasné, že se nechcem vracet stejnou cestou. A dává mi to smysl – jednak bychom mohli co nejdéle dřepět tady v pohodlí a pak se jen vrátit, a nebo si natáhnout „léto života“ nějaký užíváním si na slunném pobřeží jížního Španělska. Možná by bylo takovéto „na vrcholu“ chvíli hezké, ale smysl by mi to nedávalo. No a tak opouštíme tento bezpečný „domovský“ přístav a vyrážíme do neznáma, na sever. Před námi vyprahlé vnitrozemí s teplotami 40 – 43 a noční teploty 30. Neznámá krajina. Co na své cestě potkáme a kam dorazíme zatím nevíme a pocity ve mě podobné, jako při pohledu z Europa pointu na oceán. Neznámo, smíšené pocity, obavy i strach. Ale není ten výhled na oceán dnes tak v mlze, jako první den. Alespoň kousek cesty vidět je.
