Ačkoliv už se řítíme přes žhavé španělské vnitrozemí na sever, pořád ještě zpracovávám gibraltarské doteky. A moje tělo taky ještě citelně tráví zážitky. Předvším tedy moje bolavé nohy…
Náš volný den na Gibraltaru jsem chtěla prožít odpočinkově. Já bláhová. Dopoledne po štědré hotelové snídani jsme sedli do auta a jeli se podívat na místní slavné letiště s přistavácí dráhou přes celou šířku gibraltarského výběžku, přepůlenou cestou dnes už jen pro pěší a cyklisty. Užili jsme si jeden vzlet (vypadá to vážně dramaticky!) a rozhodli se vyjet na skálu. Poměrně záhy jsme zjistili, že vyjet se dá jen na úpatí, dál je oplocený park, do něhož mohou jen speciální turistické dodávky a busíky. Nechali jsme tedy auto na odstavném parkovišti, koupili si vstupenky a vyrazili prohlédnout si slavnou skálu pěšky.
No. Četla jsem v různých průvodcích, že Gibraltar je pro pěší prohlídky ideální. Co jsem si ale asi nepřečetla a nebo to nikdo nezmínil, je, že chodit tu pěšky je ryzí šílenost ve skoro čtyřicetistupňovém červencovém vedru. Zpočátku to tedy docela šlo. Doťapali jsme o kus výš, viděli slavné gibraltarské opice a prohlédli si úžasnou krápníkovou jeskyni. Videoprojekce do krápníků, která simulovala geologický vývoj oblasti, na mě silně zapůsobila. V tom kamenném chrámovém prostoru jsem se jednak báječně ochladila a pak mi při té projekci zas nějak víc došlo, jak je všechno, i to zdánlivě nehybné, v permanentním vývoji, pulsaci, proměně a jak bláznivé je snažit se něco mít za ukončené, hotové, završené.
Po jeskyni jsme se jali pokračovat v “procházce”. Dokud jsem chodili z kopce, po rovině nebo mírně do kopce, jakž takž to šlo. Jenže pak jsme začali stoupat… Varováním mi mělo být, že na nižších polohách bylo kolem docela dost dalších lidí, na trase, na níž jsme vyrazili už vůbec nikdo. Byl před námi zhruba “jen” kilometr a půl do kopce. Měla jsem klobouk, byla jsem namazaná svou padesátkou. Miluju chození. Jenž po pár desítkách metrů jsem začala mít pocit, že asi prvně v životě chápu slovo úžeh. Začala jsem si dělat pauzy. Čím dál časteji… Posléze jich bylo víc než chůze… Ale přece to nevzdám! Jsem nejspíš poprvé a naposled na Gibraltaru! Přece musím vylézt na tu slavnou skálu! Tak další kousek…Přece tam dojdu. To už mi ale bylo fakt blbě. No a pak mi, sláva sláva, došlo, že to prostě nedám. A řekla jsem to svému muži a ten mě pochopil. Možná i s trochou úlevy. A pak bylo pár slz a pak cesta dolů. Pomalá. Protože i ta byla náročná. A slunce stále kruté.
Potom jsme vyšli z parku a našli kavárnu a já vypila nejlepší vodu svého života. A pak další. A pak jsem v té kavárně ještě dobu seděla a potila decilitry a moje tělo vydechovalo žár jako bych byla horkovzdušná trouba. (No, trouba jsem nepochybně byla…) V té kavárně se dělo ale ještě něco. Můj muž na mě, mokrou potem a zvolna se vynořující ze smrtelného horka, normálně zamilovaně koukal?! Jako že pocit lásky vůbec nemusí souviset s tím, že jsem dobrá, zvládám, dokážu? Ale že klidně nezvládám a nedokážu, ale jsem autenticky ráda na světě, bez kontroly a sebehodnocení… Byla to v té kavárně půlhodinka blízkosti, asi největší z celé cesty. Pohled shora ze skály by býval asi krásný, ale nevěřím, že takhle.
Skálu jsme tedy nezdolali. A víte co? Vůbec mi to nevadí. K mojí cestě prostě asi patří spíš ty skály vevnitř. Jako třeba připustit si, že něco není pro mě a že to nedám.
