Průjezd překrásnými horami mám zakalený starostí, co doma. Ve chvatu posledních dní před odjezdem jsem zapomněla nachystat dceři papíry na tábor, na který má vzápětí odjet. Snažím se to řešit na dálku, nakonec vše v Čechách zvládne zařídit bývalý manžel. Trápí mě to.
Když navečer dosáhneme oceánu, můj současný manžel je okouzlený a raduje se jako malý kluk. Na široké, sluncem pozlacené pláži rámované útesy se nechá zavalovat mohutnými vlnami. Vidí oceál poprvé… Já sedím na kameni, poslouchám bouření tyrkysové vody s půlkou hlavy v Praze.
Pak vyjedeme k nedalekému majáku na útesu. Krásné, silné místo, mocný vítr, kvetoucí vřes všude kolem. Obejdeme maják.
A potom začnu nahlas plánovat, kam pojedeme dál, kdy odbočíme od moře, kde se najíme, potřebuju čůrat. Mého muže to naštve. Zas to moje plánování a řícení se dál. Nasedneme do auta a vyrazíme tedy od majáku pryč, najít místo na čurání a na jídlo. Sjedeme do jakési nudné vesnice k ošklivé restauraci. Tam deset minut sedíme a čekáme, až si nás servírka všimne. (Španělé nikdy a nikde nespěchají, na to už si začínáme zvykat.) Pak z mého muže vypadne, že se chce vrátit k majáku. Máme přece ještě nějaké zbytky jídla v autě… Souhlasím. Vidím ten černý mrak hněvu a zoufalství v jeho očích, jídlo v tuhle chvíli vážně není nejdůležitější. Teprve teď vnímám, jak ho místo u majáku vzalo za srdce. A tady, kde jsme, to stejně za nic nestojí.
Vracíme se rychle k majáku. Západ slunce ale nestihneme. Jen následný červený soumrak. I tak velmi krásný. Stihneme si ale koupit malou večeři v pojízdném kiosku, těsně než odjede. A rozhodneme se zde na malém parkovišti přespat. Maják se pomalu rozsvěcí. Má ve své věžičce úžasné veliké otočné skleněné “oko”. Nikdy jsem nic takového zblízka neviděla. Oko nad námi bude celou noc bdít.
Spím neklidně. Následující den se snažíme vyznat v našem majákovém konfliktu a mých pražských problémech. Můj muž dochází k tomu, že se při odjezdu od majáku držel tak předem domluveného plánu, že si vůbec nevšiml, jak moc ho místo u majáku nadchlo. Přešel svoji momentální touhu. A to bolí.
Já zas docházím k tomu, že jak jsem namířená do budoucnosti, přehlížím přítomnost a odřezávám minulost. Nevšimnu si mužova rozpoložení, zapomenu se postarat o dceru. Bolí to. Vidím v jaké vězím iluzi. Minulost ke mně patří, je to moje minulost a roste z ní moje budoucnost. A moje přítomnost je k té budoucnosti klíč. Vidím, jak se celou touhle cestou vine můj tah být napřed a být už někde “tam” a jak dokážu být díky němu slepá.
Místo u majáku bylo pro mě bolavé. Ale posvítilo mi na mě a na to, kde nejsem ta pravá, kde nejsem taková, jaká bych chtěla být.
