Smířen s tím, že na severu bude zima, pršet a studený oceán, jsme dorazili konečně sem. Vypadá to tu přesně tak jako ve filmech nebo na obrázcích. Ooooobrovský oceán, velikánské vlny a všude písek. A ač jsou teploty jen těsně nad dvaceti stupni, tak je písek vyhřátý a voda teplá. Neodolám a musím tam vlézt. A trávím tam snad hodinu, bojujíc s příbojem a je to skvělé. Pak mi náhle síly dojdou a vracím se za Markétou na pláž.
Po zdolání více než tisíce km vnitrozením Španělska na sever od Gibraltaru, jsme teď blízko výběžku nedaleko města Gijón. Po koupání zajedem ještě až na jeho konec, k majáku Faro de Cabo Peñas. Desítky metrů hluboký sráz a dole pod námi buší oceánské vlny. Dle informačních tabulích je zde možné vidět i delfíny a putující velryby.
Stejně jako maják, tak i nám cestou svitla naděje. Když jsme se blížili z vysokých hor sem, tak jsme nějak chytli novou vlnu, nějaké jak dál. Asi jsme se dokázali už přeladit z první fáze cesty a užívat si novou etapu.
Nicméně prověrka, jak se držím své cesty, na sebe nechala dlouho čekat. Markéta mě trošku popoháněla, chtěla by už jet dál do kempu a já si během odpoledne také vzal za svůj nějaký plán, kam dojedem, kde budem. Až jsem si ani nevšiml, jak moc se mi u majáku líbí. Markéta cestou k autu přednesla další plán na několik příštích dní a jak se odkloníme od oceánu a pojedem dál do vnitrozemí. Cože?! Teď jsem sem přijel, takové úžasné místo a já mám teď řešit, že za dva dny budeme někde, nevím kde? Hněv a seknul jsem po ní s tím, že furt plánuje něco na dny dopředu, furt jen kouká do telefonu a kdy že jako budem tam, kde právě jsme?
Nasedáme do auta a jedeme tedy dle plánu, ale ve mě se zvedá vlna odporu. Kam to jedu? Co to dělám? Vždyť to vůbec nedává smysl odjíždět! Byl to asi podobný pocit, jako když se hlavní hrdina filmu rozloučí se svou milou a odjíždí nějakým dopravním prostředkem. Vzápětí se musí ale za dramatické hudby zastavit, zvrátit běh svých dějin a po perónu či letištní ploše musí za svou láskou utíkat.
Nuže tak jsme se po chvíli hledání a dusné nálady otočili a spěšně se vraceli na útes. Doufal jsem, že z přetrženého příběhu zachráním co se dá. Dojedem na parkoviště u majáku, hodím sluneční brýle na sedačku, spěcháme ke kiosku, kde ještě koupíme nějaké jídlo, než zavře a jdem se projít. Je tu moc krásně – slunce sice zapadlo za marky nad obzorem moře a tak nevidíme skutečný západ za vodní plochou, ale i tak se tu opravdová tma dělá až kolem 11 v noci. Někde tam za obzorem 4 000 km daleko je Kanada, severněji Grónsko, Island a uplně severně Irsko a Velká Británie. Krásné – jen se tak dívat.
Vracíme se s tmou na parkoviště. Okolo nás se míhá světelný kužel majáku, který má na svém vršku neuvěřitelně velikou průhlednou čočku – jako obrovské oko bdí nad okolím. Potřebujem o kousek přeparkovat auto na rovnou plochu a tak odemknu, naskočím a křup. Ano – na sedačce jsou stále mé brýle. A rozlomené přesně tak, že s nimi nejdne už nic udělat – obě nožičky tvrdým dosedem zlomené přesně v pantech.
Dochází mi na tom, jak důležité jsou v životě křižovatky. Za život jich člověk potká mnoho, ale všechny mají jedno společné – když je člověk mine, tak je buď velmi pracné si takovou křižovatku vytvořit znovu, no a nebo je jednoduše daná možnost pryč a nevrátí se už nikdy. Já si tu ani nevšiml, jak moc se mi tohle místo a daná chvíle líbí. Až když Markéta začala plánovat další dny, a že odjedem od oceánu pryč, tak mi v hněvu došlo, že tohle je možná mé nejlepší setkání s oceánem a nebude trvat dlouho. Žádné: nic se neděje – takových chvil ještě bude. Nebude! Takže ač jsem v první chvíli napřel svůj hněv proti ní, tak jsem na té situaci uviděl, jak snadno dokážu důležitou křižovatku ve svém životě minout a jak moc si na to potřebuju dávat pozor a vnímat hlas svého srdce. Byť se třeba cesta zdá jasná a co dál se svým životem logické. Vždy mě u křižovatek napadá scéna ze slavného Titanicu, kdy Rose v důležitý okamžik odmítne zůstat v záchranném člunu a zcela nelogicky z něj vyskočí zpět na palubu parníku. Prostě musela. A kdyby neskočila právě v ten moment, ubíral by se její budoucí život zcela jinou cestou. Často prostě životní cesta vede jinudy, než člověk čeká a plánuje, přes zcela nepochopitelné změny dosavadního směru a třeba i různé ztráty komfortní zóny.
