No jo, ten titulek parafrázuje název slavného filmu. Neviděla jsem ho, ale vždycky se mi líbil a teď se náramně hodí ho použít.
Španělsko je opravdu obrovské a jednotlivé provincie hodně odlišné. Z chladivé hornaté Asturie jsme krom kousku hor, oceánu, “našeho” majáku viděli ještě město Gijón. Následovala Kantábrie, kde jsme se městům vyhnuli a užili si docela teplého oceánu. Pak hrdé Baskicko, tam jsme navštívili Bilbo (tak se baskicky píše Bilbao), což je vážně okouzlující, moderní město, kam bych se chtěla ještě někdy podívat a noc strávili malém přímořském městečku, abychom se tam následujícícho dne rozloučili s oceánem. Poté jsme vyrazili směr Pyreneje, projeli provincii Navarra a prohlédli si město Pamplona, v němž se před necelým týdnem běhal onen slavný běh s býky. (Takže jsme žertovali, že se dost možná někde ještě budou povalovat nějaké ty končetiny nebo orgány.) Odsud pokračujeme dál do Aragonie, která je už zas horká, plná planin, hradů a modravých řek.
Třetí týden cesty a toulání se španělským severem… Začínám vnímat únavu a taky se mi normálně stýská. Jednotlivá místa, kde jsme spali, nejrůznější historická centra se začínají v paměti rozmazávat, z překrásných míst oči už nežasnou tak jako dříve. Zároven si začínám uvědomovat, že naše tulácké dny se krátí. A že jsme chvílemi docela sehraní. Líbí se nám malé kempíky, malé pláže, malé silnice, klidně dlouze šněrující kopce, příroda, malá města a vesnice. Máme své vtípky, své hlášky, svá křehká místa, kde každý z nás snadno ujede směrem, kde rozhodně není ten pravý. Už o nich ale trochu něco víme.
Tak se nám stane, že cestou do Andorry, kam máme ještě ten den v plánu dojet, uvidím pod kamenným pyrenejským městečkem v kopci most, pod ním nádherně zbarvenou řeku plnou koupajících se lidí a ceduli camping. Upozorním na to svého muže. Chvilku váhám, máme před sebou přece jen ještě naplánovaných 200 kilometrů. Pak se ale jím podpořena rozhodnu, že zastavíme. Prohlédneme si místo a je vážně tak kouzelné, jak jsem ho v letu zahlédla. Rozhodneme se zůstat. A potom si po dnu plném úmorného vedra úžasně užijeme koupel v řece, uvaříme večeři, po několika dnech vypereme v kempové pračce. Většina prádla uschne přesně než začne divoká, bleskůplná bouřka. Všechno krásně zaklapne, jako za námi dveře našeho jezdícího domečku těsně před spaním.
Možná byste řekli, že takovéhle hladké a praktické a příjemné zřetězení je banalita. Jenže já v tom vidím malý kousek sklizně všeho, co jsme prožívali v předchozích dnech. I toho bolavého majáku. Vidím na tomhle kousku dne, že jsme oba byli schopní opustit plán, na ničem netrvat, dát dohromady, co vidí a chce jeden i druhý. Není to pro mě, pro nás běžné. Je to v porovnání se všemi těmi velikými a nádhernými místy, které jsme viděli, možná malé. Malé, jako to městečko a kempík u řeky. Ale pro mě to malé není.
(Fotka je focená ráno po bouřce, chybí jí modré nebe, ale barva říčky je i v pošmourném počasí myslím krásná.)
