Sedím tu ve svém křesílku po horskými velikány ve vesničce L’Hospitalet-près-l’Andorre. Jenže jsem někde úplně jinde, než jsem měl být! Po Bilbau jsme strávili ještě jednu noc přímo u oceánu v městečku Deba, dali si k večeři pár rybiček a pak šup dle plánu vyrážíme na asi 500 km dlouhou trasu do Andory, pyč od vodního živlu. Ještě s malou zastávkou v Pamploně, doufajíce, že se tam v ulicích už nenáchází žádné torzo po drastickém běhu s býky. Naštestí ne, město vypadá na rozdíl od oslav svatého Fermína moc hezky.
Odloučit se od oceánu pro mě nějak už není tak náročné, jako opustit břehy Středozemního moře a tak se podílím na dalším plánu pobýt dva dny v Andoře. Celá naše cesta je hodně přes 7 000 km a tudíž je den, kdy nejedem, takovým malým svátkem. O malém andorském státečku jsem vlastně skoro nic nevěděl, ale nějak jsem si vysnil, že to bude milé místo kdesi v horách, malé knížectví.
Nakonec jsme na popud Markéty nedojeli hned ten den a zastavili ještě asi 200 km před a přespali v krásném kempu u řeky. A ještě že tak! Pokud by se totiž můj plán dojet ještě týž den k panu knížeti a nemuset pak celé 2 dny řídit povedl a skutečně bychom tam pozdě večer dorazili, tak nevím, co bychom tam dělali.
Hranice tohoto malého státečku jsme tedy překročili až další den. K našemu úděsu jsme narazili na auty a kamiony přeplněné město Andorra la Vella, nedýchatelný vzduch, navzdory značné nadmořské výšce asi 35 stupňů a samou komerční zastavbu. Koupili jsme proto jen v rychlosti něco na večerní grilování a prchli z města dál do hor, kde měl být v malé vesniččce hezký kemp.
No pro milovníky dlouhých horských výšlapů to možná bylo dobré strategické místo, ale jednalo se jen o kus kopcovitého pole za vesnicí a jakýsi mladý chlapec tam zmateně „organizoval“ místa pro stání. Z povzdálí ho jen instruovali dva starší páni sedící na zídce, zřejmě majitelé polností.
Mám pocit skoro jak v pohádce Tři veteráni – namísto krásné princezny poznávám jen jakési podivné knížectví. Je tu diarchie (dvojvládí), vládne tu francouzský prezident společně jakýmsi knězem a vzhledem k tomu, že zde nejsou daně všelijakého typu, to sice budí dojem ráje, ale úplně jiného než biblického.
Stojíme zmateně u kempu a hledáme co dál – je však teprve odpoledne, netlačí nás čas a tak si s klidem přiznáváme, že Andora není princezna pro nás, a že prchnem přes hory do Francie.
Během naší cesty jsme mnohokrát vystoupali s naším pojízným domečkem opravdu vysoko. Nejpve ve Švýcarsku do asi 1540 m a pak nás překvapilo Španělsko se svou silničkou ve výšce 1560 m. Tady jsme ale o řád jinde – vyjedeme až do 2410 m.
To další překvapení ale začíná až na francouzské straně – klesáme dolu a najednou mraky, do kterých vjíždíme. Kemp v nejbližší vesničce nás vítá 16ti stupni, což je oproti 35 ještě přes chvíli opravdu skok.
A překvapení ještě větší je v tom, že tu netrpím jako při odjezdu z Gibraltaru do hor, ale je mi tu moc moc dobře. Mraky jsou tak husté, že ani není poznat zda prší, nebo ne. V noci je kužel světla tvořený mlhou tak hustou, až se zdá že kapky vody poletují všemy směry. Krása.
Tento kus naší cesty vnímám jako sehraný koncert – nenásilně putujeme krajinou a nějak společně hledáme jak dál. Nebýt Markétina nápadu přespat ještě před příjezdem do Andory ve Španělsku, bylo by vše jinak. Snažíme se nějak dávat dohromady, co dělat a nebojujeme, čí verze vyhraje. A tohle místo je pro mě takovým milým překvapením a nečekanou odměnou na cestě. Budeme tu dva dny a tak se těším, co tu všecho zažijeme.
