Pyreneje jsou proměnlivé jako můj muž. Ze španělské strany jsou horké, kamenité a suché, plné skal oplývajících barvami, od šedé přes béžovou až k oranžové a podivuhodně vínové.
V takových Pyrenejích jsme se loučili se Španělskem. Pár desítek kilometrů před Andorrou jsme si ve vyladěné shodě udělali pauzu na pěkném odpočívadle nad řekou, dokonce s pítkem se studenou pitnou vodou. Horko bylo pořád přes třicet, přestože jsme už byli hodně vysoko. Poobědvali jsme a pak sešli k řece a v chladivých tůních se vykoupali. Nebyl to oceán, ale já už v té době začala být do pyrenejských říček a řek beznaděně zamilovaná. Pak jsme tedy řekli na shledanou španělské zemi a vyrazili k Andoře.
Ach jo. Já si princeznu Andorru docela dost vysnila, měla jsem na mapě procestovaná různá místa a nalezený kemp, kde jsem plánovala zůstat dvě noci a dopřát si nějaké to chození po horách a odpočinek od jízdy před cestou domů. Jenže ta Andorra, do níž jsme vjeli, vůbec nebyla tou, kterou jsem čekala. Projížděli jsme něčím, co mi nejvíc ze všeho připomínalo veliký zahuštěný Špindlerův mlýn. Benzínky, hotely, turisti, křižovatky, obchody, silnice… Pravda, to vše v kulise vysokánských krásných hor a tušených skvělých sjezdovek nad nimi. No, možná je to super v zimě pro lyžaře, já ale byla zklamaná. Navíc atmosféra mezi mnou a mým mužem adekvátně hustotě dopravy taky houstla. Od prohlížení města jsme skoro okamžitě ustoupili, ale potřebovali jsme někde zastavit a nakoupit základní potraviny na večeři a snídani. To jsme nakonec nevrlí a protivní zvládli a jali se stoupat k místu, kde se měl nacházet onen kemp, který jsem už před mnoha týdny v Praze našla a těšila se na něj.
Kemp byl fiasko. Majitel či spíš jeho poskok byl lhostějně nevlídný a místo zcela bez stínu. “Co tady budeme dělat?” zeptal se mě můj muž. A já s překvapivou lehkostí nechala shořet a klesnout k zemi a změnit se v popel svůj plán na dva dny s princeznou Andorrou. Pojeďme odsud, napadlo nás oba. Do Francie je to jen kousek… Tady nezůstaneme.
A tak jsme sedli znova do auta a vyjeli směrem k hranicícm. Rychlá cesta vedla přes zpoplatněný tunel, my se ale rozhodli jet pomalými serpentýnkami přes pyrenejský hřbet. Stále ještě vydatné španělské horko nás doprovodilo až na nejvyšší místo naší cesty, do 2410 metrů. A pak jsme začali klesat do francouzské části Pyrenejí.
A teď se dostávám k té úvodní proměnlivosti svého muže. Ono totiž jak jsme klikatě sjížděli níž, objevovala se před námi horská krajina v nižšm pásmu ponořená do mraků jako do peřin. A do těch mraků jsme postupně vjížděli. Teplota klesala, slunce mizelo. Ale naše nálada se lepšila. V nejbližší francouzské vesnici jsme našli poloprázdný, vlídný, šťavnatou zelení a vláčkem obklopený kemp a ubytovali se. Po večeři mlha došla až k nám a objala nás. “Připadám si tu nějak doma,” řekl spokojeně můj muž. “Trochu jako na Šumavě.” “Taky jsem ráda, že jsme z té Anodrry odjeli,” odpověděla jsem mu.
Pořád jsem ale zpracovávala ten zvrat. A přemýšlela o tom, jak vážně bláznivé je mít něco za stálé a neměnné. A taky o tom, jak přesně ve chvíli, kdy už si myslím, že svého muže trochu znám a vím, že on je ten slunečný blázen s neutuchající energií, mě překvapí tím, že je šťastně schoulený ve vlhké mlze na Šumavě.
