Když jsme cestou z francouzského Frontignanu hledali kam dál a dívali se po nějakém místě pod Barcelonou, všiml jsem si při prohlížení mapy takového pěkného výběžku do moře, na jehož konci je místo jménem Eucaliptus u mestečka Deltebre. Zajímavé krásné místo, celkem bouřlivé moře směrem k Mallroce – avšak má žena tu trpí.
Netušil jsem, že se ve Španělsku pěstuje rýže – je jí tu spousty a to znamená mnoho polí plných vody, plameňáků a komárů tolik, že lampám v kempu skoro ubýval svit, jak jimi byly obalené. A já trpím též – nikoli však kvůli komárům, kteří mě celý život ignorují a nekousl mě tu ani jeden, ale doháním do noci na počítači pár restů do práce, které jsem doufal, že stihnu před odjezdem.
Když má žena kolem půlnoci přichází frustrovaná s tím, že by už chtěla jít spát a vymýšlí různá opatření proti kousající havěti, zakousneme se nakonec do sebe my dva. Chrlí na mě nesrozumitelné požadavky z úděsu před komáry a já jsem strohý a nijak zvlášť chápající.
Myslím si, že podobnou situaci zná asi kde kdo – člověk v sobě řeší nějakou svou frustraci, něco nestíhá, či se mu něco nedaří a pak nemá dost pochopení pro své blízké. Zase mě dobíhá, jak nejsem tady a teď.
Večer ještě za světla jsem se šel projít – došel jsem až do centra vesničky a tam na kraji parku byl vysázený útvar 29 celkem vzrostlých palem. Zajímavá souhra okolností – již několik dní se mi stále honí v hlavě písnička od Roberta Planta jménem 29 Palms a na cestě si ji často pouštíme. Přepočítal jsem je raději ještě jednou, ale opravu ano. Je jich 29!
Nevím zda se někdy vypravím až do jižní Kalifornie, kde se městečko tohoto jména u národního parku Joshua Tree nachází, ale Robert v písni hezky zpívá o tom, že jeho milá je v tomto městečku a že by se chěl za ní vypravit.
No – další můj dluh na cestě. Vracím-li se k hlavní otázce, jsem-li ten pravý, tak dnes ne – dnes mi nezbylo dost pochopení pro mou ženu v nesnázích a nemyslel jsem na ni s takovou péčí jako Robert.
