Tak jsme tady. Na Gibraltaru. Sen, který se vynořil před rokem, naplněn. Nebo ne?
Spíme tu dvě noci v kouzelném hotelu v koloniálním stylu. Tedy jsme na chvíli opustili náš báječný domeček na kolách a nechali ho odpočívat na hotelovém parkovišti. Skoro ihned po ubytovaní jsem na půlhodiny usnula, včera u majáku pod skálou při pohledu na africké pahorky jemně vystupující z mlhy cítila vlny dojetí a dneska ráno v závěru snídaně v britském stylu se rozplakala.
V hlavě totální zmatek.
Co dál? Ze své pouti do Santiaga vím, že není dobré vyhodnocovat pouť (a chtít vidět výsledky) v půlce cesty. Ale že ta půlka něco je a k něčemu vybízí. K ohlédnutí se, nacítění se. Kdo a kde jsem teď, tady v bodu nula?
Jakoby ta cesta kopírovala průběh života. Prvotní nadšení a zvědavé zkoumání následují postupně sbírané zkušenosti a na nich pomalu stavěné sebevědomí. A pak nastupuje jistá zralost až rutina. A pak najednou zlom a zdánlivý konec všeho. Jo, je to jak psal můj muž ve svém úvodním textu, čas, kdy má člověk zdánlivě vše důležité z pohledu společnosti. Partnera, děti, práci, bydlení… A dál? Víc práce, víc peněz, lepší bydlení? Stáří? Důchod?
Dál je Afrika. Atlantik. I když jsou v mlze. Neznámo. Dál je Markéta, o které toho málo vím. Dál je -poznat se nově. Protože moje představa o mně je strašně omezená. (Jak říká Daniela Kolářová v Kulovém blesku: “To není celé!”) Dál je žít sebe. Zdá se to tak snadné. Ale není. Tisíce let lidé v téhle fázi života končili. Dovedli s vypětím všech sil své děti k dospělosti. Dál nic. Úkol splněn.
Obtížnost téhle změny u sebe mimo jiné vidím (a během cesty na to narážím) ve svém postoji k penězům. Pokavad jde o platby v rámci základních potřeb nebo platby, kde se mohu zaštítit nějakým MY, orientuju se. Jakmile ale jde o výběr, rozhodování a následně platbu něčeho, co se týká jen mě, pohybuju se často v jakési slepé skvrně. Najednou se nevyznám v tom, jestli JÁ teď opravdu potřebuju zmrzlinu? Pauzu? Dát si u moře ryby? Vidět tohle město a plavat na téhle pláži? Jsem úzkostná, jsem jako jako navigace v nekonečném přepočítávání a strašně bych se chtěla chytit něčeho jako – tohle kup pro své děti, tohle pořiď svému muži. Jenže děti jsou čím dál větší a můj muž je na tenhle typ “péče” alergický. A tak mi nezbývá než se vracet k sobě. A k sobě. A k sobě. A učit se to. A nezlobit se na sebe, když mi to nejde. A zkoušet to znova. Možná i za všechny své prabáby a praprabáby, které na to neměly čas.
Tohle je kus mojí “Afriky”, mého nového kontinentu, do něhož chci vstoupit.
Z britského města s arabským kouzlem a atlantickým větrem vás zdraví Markéta.
(A z té fotky to není vidět, ale tam v zadu v mlze je Afrika. Některé věci jsou možná neviditelné, ale existují…)
